MICHAEL BRECKER odešel trestuhodně brzy. V posledních patnácti letech svého života měl opravdu skvěle našlápnuto a kdo ví, co by ještě stvořil, kdyby jej zrádná nemoc neudolala. Jsem rád, že jsem měl 8. listopadu 1999 šanci se jej na pár věcí zeptat z očí do očí.

Rozhovor pro časopis Harmonii se odehrál v zákulisí Lucerna baru po skončení koncertu Breckerovy tehdejší, za účelem evropského turné složené sestavy. Málokdo má po vyčerpávajícím vystoupení náladu na více než na pár pochvalných slov občerstvení a chvilku klidu, ale několikanásobný držitel Grammy se projevil jako skutečný profesionál a několik otázek zodpověděl.
Pat Metheny říká, že protože je velkou část roku na turné, má pocit, že nemá domov. Cítíte to taky tak?

Ne, takhle to nevnímám, já nemohu říct, že nemám domov.
Pokud nejste na turné, máte hodně studiové a jiné práce. Zbyde vám při tom zápřahu ještě chuť a čas zajamovat si s mladými nebo neznámými muzikanty?

Ano, to se mi v New Yorku daří neustále. Na turné nebývám tak dlouho, jen asi třetinu roku, a ve zbývajícím čase jsem doma, píšu a cvičím, občas pracuji ve studiu a často hraji s nejrůznějšími muzikanty. Tím se udržuju ve formě v době kdy nejsem na turné. Hrajeme buď v mém domě, nebo navštěvuji muzikanty u nich doma.
Cítíte nějaký rozdíl mezi americkým a evropským publikem?

Vlastně ani ne… Nemyslím   že se publikum dá takhle generalizovat. Možná je v Evropě více posluchačů, ale ve Státech je publikum někdy stejně dobré, zvláště ve velkých městech. V nějakých zapadlých městečkách středozápadu je to něco jiného, jazz je tam neobvyklým jevem, ale ve všech velkoměstech je fantastické publikum.
Jako sideman jste pracoval pro mnohé jazzové veličiny. Která z nich vás nejvíce ovlivnila jako skladatele či hráče?

Těch je opravdu mnoho. Počínaje Horace Silverem, dále Herbie Hancock, Mc Coy Tyner…
A co třeba popové hvězdy?

Samozřejmě. Od každého se můžete něco naučit. Bral jsem tuto práci vždy vážně a měl jsem štěstí, že jsem mohl pracovat s významnými a talentovanými popovými hvězdami. Prostě se snažíte vstřebat co můžete, inspirovat se jejich citem pro hudbu, a to co přijmete potom zkusit přetvořit a využít svým způsobem. Takto mě obohatila spolupráce s Paulem Simonem, Joni Mitchell, Steely Danem, Funkadelic a dalšími.
Na obalu vaší nové desky se zmiňujete o tom, že byla inspirována uvědoměním si významnosti timingu v jazzu. Znamená to, že jste se zaměřil spíše než na hraní těch správných not na jejich umístění v rytmickém smyslu?

Na time jsem se zaměřoval vždycky, ale na této desce je toto zaměření zdůrazněno tím, že na ní hrají tři fantastičtí bubeníci. Každý z nich hraje trochu jinak, přestože prakticky každý bubeník, kterého znám, byl ovlivněn Elvinem (Jonesem)… (smích)
Možná se na rytmus opravdu soustřeďuji více, i když jsem vždycky tvrdil, že rytmus je pro mne důležitější než noty. Tím nechci říct, že noty nejsou důležité, ale to kam je umístíte z hlediska napětí a uvolnění je rozhodující pro kouzlo improvizace.
Poslouchal jste v poslední době hodně souljazzu nebo jste inspiraci pro své nové album získával někde jinde?

Mé nové album není souljazzové. Stylově se občas se souljazzem střetáváme, ale v zásadě byly skladby napsány pro konkrétní muzikanty, kteří se na desce podíleli. Pro Elvina Jonese, Larryho Goldingse, Pata Mathenyho, Billa Stewarta, Taina Wattse… Já prostě rád píšu s konkrétním muzikantem na mysli. Je to pro mě mnohem zábavnější a zajímavější a myslém že i výsledek je lepší. Deska byla rovněž volně inspirována projektem Larryho Younga ze šedesátých let nazvaného Unity, která mě ve své době velmi ovlivnila a stala se podvědomým modelem pro moji nejnovější desku.
Když jsem poslouchal vaši introdukci k Delta City Blues, napadlo mě, jestli jste v poslední době nestudoval hudbu Roberta Johnsona či jiných bluesových hudebníků?

Konkrétně Robertu Johnsonovi jsem se nevěnoval, ale studoval jsem hru mnohých jiných bluesových kytaristů. Obecně mám opravdu velmi rád kytaru, jak už v jazzu tak v blues. Lidé jako Albert King, B.B. King, Jimmi Hendrix mě velmi ovlivnili.
Co vás tady tolik přitahuje na hře Pata Methenyho? Jeho zvuk? Ptám se proto, protože váš kytarista Adam Rogers se zvukem a částečně i přístupem ke hře Methenyho stylu přibližuje.

Mám rád Pata Methenyho, jsme výborní přátelé, hraje se nám spolu velmi dobře a vždy mezi námi probíhá to správné jiskření. Naše zvuky se dobře mísí a působí dohromady nosně, přemýšlíme podobně, Pat mi pomáhá vytvářet rozhodnutí. Je opravdu nedocenitelné mít jej na nahrávání, protože jeho znalost hudby je velmi hluboká. Proto skáču po každé příležitosti, kdy s ním mohu pracovat. Když jsem ho oslovil, měl zájem se na desce podílet a já jsem byl proto štastný, že s ním mohu znovu pracovat.
Cítíte podobné jiskření i mezi vámi a Adamem Rogersem?

Je to jiný druh jiskření. Adam přece jen hraje poněkud jinak, pokrývá možná větší spektrum kytarové hry ve stylovém smyslu, zatímco Pat má specifičtější lehce identifikovatelný styl. Oba jsou opravdu vynikající muzikanti a každodenní spolupráce s Adamem mě velmi obohacuje.
Před nedávnem jsem slyšel rozhlasový přenost koncertu z Montrealského jazzového festivalu, na kterém jste účinkoval vy společně s Dave Liebmanem a Joe Lovanem. Bylo to vyjímečné vystoupení nebo plánujete nějaké turné, třeba i po Evropě?

V této sestavě jsme vystoupili už několikrát a možná do Evropy taky jednou zamíříme. Kombinace tří saxofonistů je skutečně zajímavá, hraje se nám spolu dobře a zároveň hrajeme všichni tak odlišným stylem. Je to opravdu zábava poslouchat desky, na kterých jsou dva nebo více saxofonistů hrajících   odlišným stylem. Menší zábava už je, když posloucháte desku kde hrají dva nebo více saxofonistů s podobným stylem. Napadají mě desky jako Oliver Nelson s Ericem Dolphym, Coltrane a Zoot Sims, to jsou opravdu vynikající kapely.
Vaše sólová introdukce k Round Midnight byla nádherná, především mě zaujala střední část s bohatými akordickými rozklady. Když jste je hrál, tak jste asi musel myslet na Johna Coltrana?

Ve skutečnosti je to jedna z mála věcí, které nemají co do činění s Coltranem. Je to zvláštní technika na které jsem v poslední době pracoval. V podstatě jsem opisoval akordy, ale některé noty se v rámci jednoho arpeggia opakují. Je to vlastně tak trochu cvičení na podiu. Dnes večer se mi to ale zas až tolik nepovedlo, musel bych se opravdu dokonale rozehrát, aby to bylo perfektní.
Cítíte se někdy nespokojen se svojí hrou?

Pořád… (smích)
Hra mnoha saxofonistů z mladší generace je ovlivněna vaším vysoce propracovaným stylem. Když o tom přemýšlíte, cítíte nějaký druh satisfakce?

Vlastně ano. Můj styl vychází především z Johna Coltrana, a také Joe Hedersona, Sonny Rollinse, Wayne Shortera a většina věcí které vytvořím z jejich hry vychází. Pokud jsem proto schopen otevřít dveře pro mladší hráče, kterými se dostanou k Tranovi, Sonnymu a dalším, pak to funguje skvěle. Hodně coltranovských nápadů jsem převzal ne přímo od něj, ale od jeho následovníků, třeba Dave Liebmana, Boba Berga, Steva Grossmana. Někdy jsem skoro snadněji porozuměl tomu čeho se snažil Coltrane dosáhnout prostřednictvím někoho jiného, kdo ho kopíroval.